nAŠE FENY : ISBEL SILESIAN CRAMER - LVÍČEK / AMBER PICO DE TEIDE- LVÍČEK / SÁRA - VÝMARSKÝ OHAŘ / Megí - MALTÉZSKÝ PINČ

 ISBEL SILESIAN CRAMER ( EAZY, ŤAPIČKA) - Naše smečka se rozrostla poněkud dříve než jsme očekávali, ale nedokázala jsem odolat, ŤAPIČKA má úžasně milou povahu a dokonale zapadla. 

  ISBEL SILESIAN CRAMER

  RODOKMEN: 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

AMBER PICO DE TEIDE

 Amber PICO DE TEIDE  je fenka lvíčka ( PETIT CHIEN LION)  s PP, narodila se 23.4.2010. Toto plemeno jsem si vybrala hlavně proto, že není zatížené nemocemi, dožívá se vysokého věku, je společenské, nelíná, rychle se učí, ... . Když jsem si poprvé na stránkách o lvíčcích četla, že je to NENÁROČNÝ PES, PRO NÁROČNÉ LIDI , byla jsem zvědavá jak moc je to pravda, a dnes to mohu potvrdit. 

Toto plemeno je vhodné pro každého, pokud Vám nevadí že to není to kus psa, ale jen kousek :-), Nemusíte se bát, že Vám psa rozsedne návštěva, protože není mezi polštáři vidět, ale zároveň je dostatečně skladný, takže jej bez problémů propašujete i do restaurace. Je to přízpůsobivý, nekonfliktní, sportovní pes se smyslem pro humor a rád se zůčastní všeho. Bude Vás následovat všude, pokud si to budete přát. Díky své povaze si dobře rozumí i s dětmi. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    SÁRA  

 Sára  je fenka výmarského ohaře, narodila se 8.11.2006 a žije s námi od třetího měsíce svého života, pochází od myslivecky vedených rodičů a k nám se dostala tak trošku náhodou. Chtěla jsem si pořídit fenku vým. ohaře a jednou, když jsem čekala na autobus u zastávky stála mladá slečna s úžasně praštěným a všedemolujícím štěnětem, samozřejmě mi to nedalo a musela jsem štěndo prozkoumat blíž. Dala jsem se do hovoru s paničkou a dozvěděla jsem se, že se štěňátko jmenuje Sára a jsou mu tři měsíce, a protože jim nevyšlo bydlení budou muset zůstat na ubytovně, a tak shání nové páníčky, ... .Neuplynul ani týden a měli jsme Sáru doma. Sára je hodný temperamentní buldozer :-), je přátelská, milá, praštěná, docela často se jí stávají různé nehody, které si většinou způsobí sama při hře, má citlivé zažívání, problémy se srstí a kůží. Ale jinak je to velice odolný a nebojácný pes, vhodný ke všem sportům, potřebuje hodně pohybu, pevné a důsledné vedení, baví jí všechny druhy her, je ochotná učit se nové cviky.

Toto plemeno bych nedoporučovala úplnému začátečníku, nebo někomu, kdo nemá čas alespoň čtyři hodiny denně věnovat aktivní práci se psem ( alespoň v prvních letech ). Potřebuje kontakt s člověkem a pouhý výběh na zahradě nestačí. 

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

  MEGÍ  

 Megí  je fenka maltézského pinče, narodila se 23.7.2002 a seznámil mě sní manžel v roce 2004, a hodně jsem se díky ní naučila, je to obrovská osobnost a dáma, vždy si stojí za svým, je přátelská, společenská, nemá ráda konflikty, netrpí nemocemi ani úrazy.

 Všeobecně by se dala přirovnat povaha maltézáčků k povaze jezevčíka.

    JAK ZAČALA MÁ CESTA PO PSÍ STEZCE :  

Už jako dítě jsem měla neskutěčně ráda všechny zvířátka, a jak už to tak chodí tak jsem je zahrnovala svou láskou k jejich libosti, často i nelibosti, neboť jsem zkoušela vše co jsem kde pochytila od dospělých , a občas k tomu něco navíc. Do mých deseti let jsme bydleli v Jihlavě v paneláku, povoleni byli pouze dva džungaráci, kteří se uměli výborně zakusovat do palců u noh, o Vánocích jsme je s maminkou asi něčím otrávily, chtěly jsme jim dopřát a tak dostali samé dobroty a po Vánocích už nevylezli z domečků, hodně jsem to obrečela, ale už nikdy se u nás tento druh křečka neobjevil. Bydleli jsme v okrajové části Jihlavy, kde tehdy byli zahrádkářské kolonie v kterých se zdržovali nemajetní občané spolu s nimi i tuláčtí pejsci. Mnoho volného času jsem nemívala, protože jsem se musela starat o své mladší sourozence, ale kdykoli to bylo jen trochu možné a já měla "volno", tak jsem utíkala právě tam, najít svého psa na třicet minut. Schovávala jsem si po kapsách salámy, piškoty, ... , vše bylo samozřejmě tajné, vodítka a obojky jsem si vyráběla během pěti minut ze všeho možného i nemožného, co jsem kde našla, sídliště bylo teprve sotva dostavené a tak jste o různé druhy materiálů zakopávaly až to nebilo hezké.

          Pak jsme se přestěhovali do obce kousek od Jihlavy, a to byla moje výhra, neboť jsem měla slíbeno, že až se přestěhujeme do většího, můžu mít koně :-). No nastala velká křivda když mi rodiče nechtěli pořídit ani psa. Tak jsem začala domů tahat jiná zvířata, která pro mě byla alespoň trochu dostupná. Křečky, morčata, rybičky, andulky, korelu, ... . Jednou když si u mě v pokojíčku taťka četl noviny, rád tam chodíval protože tam byl klid :-), začala mňoukat skříň, po druhé se mu sdálo jakoby viděl běhat bílé myšky, no to byl pak většinou pěkný tanec, ale nakonec jsem si je mohla nechat. Občas taky doma čekalo překvapení mě, to když jsem se dozvěděla, že můj milovanej angorský křeček Meruňka, jel s rodiči na výlet, a moc se mu na poli líbilo, tak ho tam nechali.  

        Až jednou dozrál čas, a snad i náhoda přispěla. Mamince se u jednoho rodinného domku zalíbilo štěňátko, a zmínila se mi, že když mi ho majitelé dají, mohu si jej dovést domů. No dlouho jsem obcházela kolem, než jsem se odvážila, ale představa mít vlastního PSA!  Zazvonila jsem. Paní si mne vyslechla, ale nebila si jistá jakou mi má dát odpověď, neboť BOBĚŠ už měl nejednoho majitele a vždycky byl vrácen, ale nakonec jsem paní udolala a hurá s PYTLEM BLECH DOMŮ a to doslova, byla to moje první velká zkušenost s blechami, ale Orthosan nás naštěstí zachránil. BOBÍKOVI bylo něco kolem šesti měsíců, vyrůstal na dvorku s ostatními zvířaty. U nás se z něho stal bytový pes o váze kolem pěti kylo, vypadal jako Papilonek sedmi barev do hnědorezavé.

 Všude jsme chodili spolu, výchova probíhala metodou cukru a biče, dnes už bych hodně věcí dělala jinak, ale každý se učí ... . Troufám si však říci, že základní pošlusnost měl, alespoň u mě. Bohužel u taťky ne a to se mu stalo osudným, trpěl na háravé feny, obzvláště pak na jednu ovčandu z naší ulice. Ona ho moc nemusela, ale většinou když už se stalo, že k ní vlez tak, dobrý, ale jednou ho dorvala tak, že to málem nerozchodil. A ani ne za půl roku u ní byl zas, tentokrát definitivně naposledy. Utekl taťkovi z vycházky, protože ho neměl na vodítku, protože jsem mu sundala obojek, ano na doma, aby ho neškrtil. Byl to velký smutek, a dlouho jsem to měla taťkovi za zlé, i dnes si myslím, že to bylo zbytečné, ale nikdo není dokonalý.  V každém případě mě to odradilo a od té doby jsou u nás samé feny, a co se ovčáků týká, bylo to moje nejoblíbenější plemeno, které jsem si odjakživa přála, až do toho dne. Později mě ta samá fena napadla při hře s dětmi, ze zadu na mě skočila a zakousla se mi do ruky, naštěstí jí majitel nakonec odvolal. Nechci strkat všechny do jednoho pytle, ale tohle ve Vás prostě, tak nějak zůstane.    

         Po čase si pořídila malé štěňátko fenečku pražského krysaříka ha ha ha - přerostla téměř do osmi kil, Ájinku moje babička, dodnes si mysím, že to bylo kvůli mě, protože po čtrnácti dnech přijeli, jestli bychom si jí nemohli nechat, že to prostě nejde skloubit s babiččinou prací ... .  A Ájinka byla u nás,  trošku střeštěná, ale rychle se učila a pamatovala si, až to byla občas nuda.  To už jsem byla větší, a tak jsem se o Áju starala sama. Chodily jsme společně kupovat granulky a to bylo moje první setkání s chovatelskými potřebami, vždycky mě fascinovalo vše kolem psů, tolik různých druhů granulí, pamlsků, ... . Z peněz, které jsem dostala se moc koupit nedalo, ale šetřila jsem abych alespoň občas mohla přikoupit něco lepšího. Měla jsem doma jednu knížku 400rad pro majitele psů, přečetla jsem ji snad stokrát, a četla jsem jí pořád znovu a znovu, hltala jsem vše o zvířatech, obzvláště pak o psech. Nastal čas kdy jsem se chtěla odstěhovat od rodičů, a plánovala jsem si vzít Áju sebou, ale najednou to byl jejich pes a tak zůstala doma.

        Dlouho jsem však bez psa nezůstala, neboť jsem se seznámila s manželem a ten měl Megí.

Naši